Neutrofil je nejčastější bílou krvinkou v lidském těle; když narazí na cizorodý prvek v krvi, pohltí ho a tím zneškodní. Vrozená či také nespecifická imunita umožňuje první linii obrany vůči infekci a slouží jako stále „ostražitý“ strážce v případě náhlého napadení těla. Zahrnuje vlastně jak buněčnou, tak látkovou (humorální imunitu). Princip vrozené imunity spočívá v tom, že mnohé bakterie (a podobně) mají na povrchu různé typické molekuly, které mohou být rozeznány imunitním systémem (viz např. toll-like receptor). Při vrozené imunitě se hojně účastní tzv. fagocyty, schopné pohltit cizorodé částice v těle: k fagocytům vrozené obrany patří zejména makrofág a neutrofil. Není však možné zapomenout ani na roli sliznic a pokožky, tedy bariér, které mechanicky zabraňují vstupu infekce a navíc produkují řadu antimikrobiálně působících látek. Vrozená imunita zpravidla předchází tu adaptivní a mnohdy zcela postačuje ke zvládnutí infekce.
Adaptivní imunita
Adaptivní nebo také získaná či specifická imunita vstupuje do hry až v případě, kdy opravdu dojde k infekci organismu. Když se nabídne adaptivní imunitě příležitost v podobě antigenů (například v podobě cizorodých struktur na MHC komplexech), během pěti nebo šesti dní může dojít k zahájení této specifické imunitní odpovědi. Adaptivní imunita má navíc schopnost si tuto odpověď zapamatovat a budoucí imunitní odpověď je obvykle mnohem silnější. Tento proces, známý jako imunologická paměť, je podstatou získané imunity vůči konkrétnímu patogenu.[6] Adaptivní imunita je zprostředkována zejména lymfocyty: T-lymfocyt představuje především složku buněčné imunity, zatímco B-lymfocyty jsou účinné nástroje humorální (látkové) imunity) a produkují tzv. protilátky.